Britský premiér předvedl, že silná státní správa a moc politiků jdou ruku v ruce. Čeští politici by to měli také pochopit. Nejlépe hned dnes při projednávání návrhu zákona o státní službě.

V Británii jsme v úterý byli svědky dvou zdánlivě protichůdných událostí. První byla obměna vlády, ve které premiér David Cameron demonstroval svou absolutní moc jmenovat a propouštět ministry své vlády. Cílem výměny bylo signalizovat veřejnosti, kteří politici mají uvnitř strany vliv, kteří jsou považování za úspěšné a kteří ne. Byla to ryzí, surová politika.

Druhou událostí bylo oznámení premiéra, že zřizuje nový post CEO státní správy, tedy obdobu generálního ředitele, jak je známe ze soukromého sektoru.

Paradox? Nikoli. Cameron chápe, že nejenom dobro lidu, ale i moc politika závisí na silné, efektivní státní správě: bez ní totiž nemůže politik dosáhnout toho, k čemu si ho lidé zvolili – a bez toho se může jít po dalších volbách klouzat. V novém postu šéfa státní služby vidí premiér způsob, jak zajistit, že Civil Service bude takříkajíc „fit for purpose“ – že bude politikům a veřejnosti sloužit, jak má.

Shodou okolností ve stejný den začali čeští poslanci projednávat nový návrh zákona o státní službě. Dění ve sněmovně zatím ukazuje, že Cameronovu lekci čeští politici nechápou. Návrh zákona má spoustu chyb, které opozice oprávněne kritizuje, teď ale hrozí, že spolu s vodou – detaily zákona, které kritizují, politici vylejou i dítě – přínosy zákona, potažmo přínosy užitečných institutů, které zákon zavádí. Média i politici příliš často mluví o superúřednících o superúřadech, jako by apriori hrozilo, že náš stát bude řídit tlupa nevolených technokratů. Přitom silné řízení státní správy jako celku je ve státech s výkonnými, kvalitními úřady pravidlem a s mocí a vlivem politiků se nevylučuje – naopak.

Pokračování textu Apel na pud sebezáchovy aneb k čemu jsou politikům úředníci →

Součástí počínající, ale zatím dost chaotické politické debaty o zákonu o úřednících je i zmatek ohledně toho, co vlastně je státní tajemník a k čemu je dobrý – následkem toho se ze zavádění pozice státních tajemníků dělá strašák jakýchsi „superúředníků“.

Jak jsem již psal jinde, v navrhovaném služebním zákonu je role státního tajemníka spíše slabá a do systému poněkud složitě zakomponovaná. Pro srovnání níže uvádím pár citací a odkazů k roli státního tajemníka (permanent secretary) ve Velké Británii.

Příklady a citace ukazují, jaké funkce může státní tajemník plnit a jaké jsou principy zakotvení této role v systému státní služby; tím se poodhaluje i povaha vztahu mezi politikem a „jeho“ nejvyšším úředníkem, potažmo mezi politikou a státní službou. V obrysech lze tento popis aplikovat i na Nový Zéland, Austrálii a Kanadu.

Pokračování textu K čemu jsou politikům úředníci: podklady (případ Británie) →

Martin Veselovský včera zpovídal Jana Farského a Alenu Gajdůškovou o návrhu služebního zákona, který tento týden začali projednávat poslanci ve výborech. Bohužel to nebylo příliš  objevné, ale došlo na jeden z podstatných aspektů návrhu, totiž na personální uzavřenost státní správy, kterou by přinesl nový zákon.

Pokračování textu Kolik vysokých úředníků má přijít zvenčí státní správy? →

Experti z LSE a berlínské Hertie School of Governance minulý týden zveřejnili každoroční Governance Report. Letošní zpráva se zaměřila na kapacitu státu vládnout. Kromě pokusu uchopit tento pojem studie přináší i větší množství dat o fungování státního aparátu téměř 200 zemí. Byrokrates se byl podívat na křtu publikace a pak si hrál s daty. Následuje několik poznámek o tom, co zjistil.

Pokračování textu V čem je český stát dobrý a v čem ne: nová data →

Daniel Anýž upozorňuje na diplomatické trafiky v novém zákoně o státní službě. Zákon říká, že

„fyzická osoba, která vykonávala v posledních čtyřech letech funkci člena vlády, poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR nebo senátora Senátu Parlamentu ČR“, může obsadit místo ve státní službě „se služebním působištěm v zahraničí“, rozuměj v české diplomacii, „bez výběrového řízení“.

cílem čehož

není nic jiného než bývalým poslancům a senátorům otevřít zadní vrátka do diplomacie.

Závěr:

Ve své současné podobě je návrh zákona pro českou diplomacii destruktivní. Nejdříve věcně, až se do zahraniční služby nasáčkují exposlanečtí šikulové, a následně morálně, kariérní diplomaté přestanou mít důvod pracovat pro profesně zkorumpovaný úřad. A především je absurdní, že zákon, který by měl trafiky vylučovat, se je naopak pokouší legalizovat.

Jak vidno, úhlů, ze kterého lze návrh zákona rozebírat, je spousta. Navíc zjištění, jako je tohle, slouží jako upozornění, za zákon o státní službě je důležitá, citlivá a složitá norma s rozsáhlým dopadem, nikoli okrajová nuda, za kterou ji mnozí považují

Doporučuji sekci Mýty a fakta, která podává užitečné základní informace o počtech státních úředníků a také dobře popisuje problém s platy ve státní správě a s daty o nich (moje zvýraznění):

„Chybí jakákoliv data k počtu zaměstnanců státní správy, jejich složení a vykonávaným činnostem. V minulosti totiž docházelo k manipulacím se systemizací, zcela se rozvolnila vazba systemizovaného místa na platovou třídu a na zaměstnancem vykonávanou činnost. Proto v současné době probíhá sběr dat ostátních zaměstnancích, kteří vykonávají činnosti spadající do režimu státní služby, a jejich platovém zařazení v jednotlivých institucích.

Úřad vlády zaslouží uznání za dodržení slibu spustit web s informacemi o chystaném zákonu o státní službě.

Pokračování textu Dvakrát tři oříšky služebního zákona →