Byrokrates se ozývá ze světa byrokratů. Od doby, kdy jsem na Byrokatovi publikoval poslední pořádný příspěvek, jsem se stal služebníkem českého státu.

Díky tomu jsem přišel k novým pohledům a snad lépe pochopil, co by mohlo být pro lidi ve veřejné správě užitečné. Vstupem do úřednického stavu se mi také zúžila pokračovat s blogem v původním duchu (o tom více níže).

V době, kdy byl Byrokrates v hibernaci, jsem promýšlel, jak jej za těchto podmínek nejlépe využít. Dospěl jsem k tomu, že nejužitečnější bude blog budovat především jako zdroj pro lidi v české státní správě, kteří chtějí svoji práci dělat lépe. Výsledkem je Byrokratův nový medailonek a nový smysl jeho života, o kterém se dočtete dál.

To znamená více působit jako rozcestník a kurátor užitečných nebo zajímavých zdrojů ke čtení a přemýšlení. Půjde nejen o koncepční témata veřejného managementu, jako tomu bylo doposud, ale častěji i o konkrétnější, praktičtější zdroje pro denodenní fungování dobrého úředníka. Prostoru a podpory pro reflexi a profesní rozvoj je ve státní správě zoufale málo a mnoho není ani míst, které by zdroje s takovým zaměřením sledovaly a upozorňovaly na ně. Hlavním účelem Byrokrata bude tyto mezery zaplňovat.

Těžištěm bude styčný bod mezi vládnutím a (společenskovědním) výzkumem, což je blízké mému osobnímu zájmu i práci. Byrokrates bude hlavně o evidence based policy; (policy-based evidence?); o tom, jak poznatky vznikají ve vědeckém světě i ve státní správě; o tom, jak s nimi coby úředníci a výzkumníci zacházíme, jak je využíváme nebo ignorujeme, jak je prezentujeme. A šířeji i o tom, jak ve státní správě fungujeme jako profesionálové, odborníci, manažeři, lidé.

Tohle směřování znamená, že budu méně komentovat dění kolem české státní správy a méně či vůbec kázat o tom, jak by měla česká státní správa vypadat. To je i částečným vysvětlením dlouhé odmlky. Nemůžu už dost dobře komentovat fungování státní správy, protože by to často znamenalo komentovat práci svou nebo svých kolegů. Znamenalo by to hledat hranice mezi informacemi, které lze zveřejnit, informacemi, které lze komentovat, a informacemi, které jsou čistě interní. Znamenalo by to ustavičně přemýšlet, jestli to, co píšu, je už za čárou. A přinášelo by to riziko, že jako úředník budu veřejně politikům naznačovat, jaké má být moje místo v systému vládnutí. To je v demokracii nepřípustné. Produktivnější než neustále balancovat a hledat tyto hranice bude využít blog přímočařeji.

V tomto smyslu se změnil i Byrokratův medailonek.