Jak (ne)stanovovat minimální mzdu

Se zpožděním jsem si pustil Hydepark ČT24 z 9. dubna s Danielem Münichem o navrhovaných opatřeních na podporu zaměstnanosti a dalších tématech.

Kromě věcně výborných vstupů patří Danovi velké díky i za to, že jeho odpověď na téměř všechny otázky zněla, ve zkratce, „potřebujeme politiku založenou na důkazech“. Problém v rozhodování ve veřejné správě je často v tom, že:

  • stát nemá dobrý popis daného problému (např. pořádně nevíme, co se děje na pracovním trhu);
  • nemáme ve zvyku zajímat se o to, jaké konkrétní dopady bude mít jedno nebo druhé opatření a zpětně o to, jestli zvolené opatření mělo požadovaný efekt. 

Řečeno slovy policy wonks neumíme v Česku dělat veřejnou politiku založenou na důkazech – evidence based policy. Od 35. minuty dál se Dan dotkl i toho, proč to tak je – politická kultura a vzdělávací systém podle něj generují politiky, policy makery a novináře, kteří číslům a analýze nevěří; není poptávka ani schopnost podklady pro rozhodování používat. Nejsou to ale obecné řeči – v průběhu rozhovoru přichází i popis konkrétních slabých míst.

Tedy konkrétně: zaujal mě tento skvělý a ve zvukovém podání zábavný úsek kolem 18. minuty o tom, jak se stanovuje minimální mzda:

Ten proces je poměrně propracovaný a standardní. Ministerstvo práce zřejmě přijde s nějakým návrhem na základě… nebo… na žádném základě. (…) Nakonec se o tom pohádají politici v parlamentu. (…) V tom procesu často chybí ten úplný začátek, to znamená důkladné zmapování toho, jak se žije lidem a kterých lidí se to dotkne.

V přepisu se ztratil jemný humor, který vyplývá ze záznamu – totiž že proces stanovování minimální mzdy může být  „propracovaný a standardní“ a zároveň zcela prostý jakéhokoli základu v poznatcích o realitě.

Pro případ, že se nad tím na MPSV někdo zamýšlí, se dopustím jednoho, na tomto blogu nikoli posledního, „jak se to dělá v Británii“. Vzpomněl jsem si na to, protože jsem tento týden na internetu zahlédl zprávu britské Low Pay Commission o tom, jestli je potřeba zvyšit britskou minimální mzdu.

O co jde? V krátkosti: zavedení a systém stanovování výše minimální mzdy bylo jedním z úspěchů při tvorbě veřejných politik, na kterých se před nedávnem shodla skupina expertů ze státní správy.

Krátká studie vzešlá ze setkáná expertů vysvětluje, jak zavedení minimální mzdy probíhalo, jak systém minimální mzdy funguje, a proč jej lze považovat za jeden z významných úspěchů posledních let. Studie stojí za přečtení celá, ale ve zkratce alespoň pár hlavních bodů:

  • Výši minimální mzdy každý rok v rozsáhlé zprávě reviduje odborná komise, tzv. Low Pay Commission. V té sedí akademičtí ekonomové, ale i zástupci odborů a zaměstnavatelů.
  • V Low Pay Commission se schází perspektivy odborů a firem – pro český kontext je podstatné, že je to forum na způsob tripartity, ale podle všeho konstruktivnější, postavené na informacích a odbornosti spíše než na silovém vyjednávání a „povinné konzultaci sociálních partnerů“
  • Protože se podařilo nastavit důvěryhodný systém stanovování výše minimální mzdy, za minimální mzdu se postavila levice i pravice – bylo tedy možné „nechat systém běžet“ aniž by jej konzervativci po pozdějším nástupu k moci zrušili. To by se jim ostatně vymstilo, protože mapování situace, které Low Pay Commission provádí, ukázalo, že minimální mzda trhu práce neuškodila a některým zranitelným skupinám pomohla. Před volbami v roce 2005 dnešní premiér, tehdy stínový ministr průmyslu, uznal že „s minimální mzdou to dopadlo lépe, než jsme čekali.“
  • Podstatné bylo i to, že labouristé, kteří s návrhem přišli, věc patřičně připravili už v opozici. Přitom se poučili z minulosti –  v 80. letech špatně připravený návrh na zavedení minimální mzdy, obsažený ve volebním programu, přispěl k volební porážce strany. Ostatně i z české praxe víme, že špatně provedené nápady často zdiskreditují jakékoli další pokusy řešit podstatné problémy.

Zmíněná komise není technokratický nástroj, jak důležitou otázku vyjmout z rukou politiků. Je to nástroj, jak opatření zavedené na politickou objednávku voličů a stranických programů realizovat inteligentně, na základě nejlepších odborných poznatků.

Politická otázka totiž zní, zda minimální mzdu chceme. Na tom jsme se v Česku shodli, soudě podle toho, že ji pravice nezrušila. Pak bychom se měli bavit o tom, jak  stanovovat výši minimální mzdy, která bude mít požadovaný efekt a minimální negativní dopady. To už je otázka empirická. Právě tady může nějaký institucionalizovaný odborný aparát pomoct.

Z takové komise, byla-li by v Česku zavedena, by musela padat konkrétní doporučení v duchu „zvýšit, nebo snížit, o tolik a tolik“. Měli bychom tedy konečně jeden poradní orgán, který by nebyl jen místem pro ventilování marných nářků dotčených stran a jehož závěry by vláda nemohla ignorovat či provoz sboru sabotovat, jako to u některých poradních sborů dělá.

Navíc by to vládu přimělo komisi institucionalizovat, dát ji zázemí a jasně definovat požadavky na členy komise a výsledky jejich práce. Jinými slovy by to snad nebyl další NERV, kde u některých členů není jasné, proč jsou členy a jestli třeba nejsou ve střetu zajmu, a nejasné zadání pro celý sbor má za následek kolísavou kvalitu, intenzitu i koherentnost práce NERV i jednotlivých členů.

I Británie má s evidence based policy problémy – ne vždy se daří dělat rozhodnutí na základě nejlepších možných poznatků, analýz a hodnocení dopadů. V případě stanovování mininimální mzdy se ale myslím můžeme poučit. Nejde ale ani tak o tu minimální mzdu – to poučení, které bychom si měli vzít, se týká způsobu rozhodování a tvorby veřejných politik obecně. Minimální mzda je v tom kontextu jen jednou z mnoha příležitostí ke zlepšení.

1 komentář u „Jak (ne)stanovovat minimální mzdu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *