Za stávající situace nemá smysl hořekovat nad kvalitou parlamentní debaty o služebním zákoně, pokoušet se o uvádění poslaneckých projevů na pravou míru, nebo polemizovat s vhodností navrhovaných pozměňujících návrhů. Chudák Byrokrates by dopadl takto:

Zdroj: xkcd

Ale jedno konstatování se neodpustím. Nikoli k samotnému obsahu, ale k tónu debaty a k tomu, co tento tón říká o obrazu úřednictva, který mají politici v hlavách. Úředník je v očích našich politiků někdo, kdo zpravidla dělá práci procedurální, netvůrčí, veze se v zajetých kolejích – obsluhuje nějaký administrativní proces, v lepším případě aplikuje normu. Je to člověk, který víc než co jiného chce klid a jistotu.

Má to dva důležité následky. Zaprvé, politici nabývají dojmu, že reforma státní správy je hrou paragrafů plných procedurálních pravidel a zcela rezignují na jakoukoli ambici vytvořit opravdu dobrou státní správu. Druhý, související následek je, že si politici státní správu představují jako soubor „agend“ a procesů obsluhovaných úředníky s velkými razítky a malými mozky, kteří samozřejmě nepotřebují žádný management, žádné cílené vedení, budování kapacit, znalostí a dovedností a institucionálních schopností, žádné hledání a ustanovování efektivních způsobů práce, řízení a řešení problémů – což jsou přesně funkce, které by měli vést a podporovat např. státní tajemníci a ředitelství státní služby, proti kterým tolik politiků najednou brojí.

Ukážu to na příkladech, které shodou okolností pocházejí z opačných stran Sněmovny. Záměrně nejmenuji autory výroků, protože nejde o jména a protože tyto výroky jsou tak či onak pouze ilustrací.

Příklad první:

Každopádně, když jsem dělala ty testy úředníkům, tak jsem vždy zjistila, že úředník typově je člověk, který má rád stabilitu, nemá rád rizika, rizik se poměrně značně bojí, pokud ho vykývneme z té stability, tak jeho výkonnost značně poklesává a samozřejmě se to potom podepisuje na jeho práci. Kdyby vás to zajímalo, tak v české státní správě, jak jsem z těch testů vyrozuměla, není příliš mnoho inovátorů, není tam příliš mnoho razantních developerů, není tam příliš mnoho lidí, kteří chtějí měnit věci. A já říkám, že je to tak dobře, protože státní správa má mít tuto základní vlastnost, kterou je stabilita.

Ano, některé charakteristiky práce ve státní správě přitahují lidi určitého typu (např. relativní jistota zaměstnání, kterou vyžaduje právě ochrana od politických vlivů a která je ale vyvážena nižším ohodnocením). To ale neznamená, že máme cíleně budovat takovou státní správu, která bude podporovat jen tento přístup k práci a přitahovat jen tento typ lidí. Taková státní správa moc efektivní nebude. Nebude umět řešit složité problémy, a to je je na vysoké úrovni – tam, kde se potkává s ministry – její hlavní role, která vyžaduje právě inovativní myšlení. Ano, mnohé státní správy (ale i soukromé firmy) bojují se slabou schopnností myslet kreativně a inovovat. To neznamená, že nad tím máme zlomit hůl. Co se týče souvislosti se stabilitou ve smyslu institucionálním (tj. aby každá změna vlády nepřinesla personální otřesy atd. atd.), zde se autorka výroku dopustila zmatení pojmů: státní správa má být organizačně a pokud možno personálně stabilní, ale nikoli proto, že to údajně úředníkům dělá dobře na duši. A obráceně: to, jaké osobnostní rysy máme chtít po dobrém úředníkovi, nemá být určováno jen naší touhou po stabilní státní správě.

A že konkrétně v české státní správě není mnoho inovátorů a „developerů“ možná vzhledem k jejímu stavu a nedávné historii není překvapením. Toto konstatování by ale mělo být součástí definice problému, nikoli premisou nefunkčního argumentu pro stabilitu.

Příklad druhý:

Co znamená vytváření informačních systémů? Chápu to dobře, že státní úředníci budou programovat a budou vytvářet ty softwary? To je poměrně neefektivní, protože to bude velice finančně náročné. Ale pokud ano, tak si myslím, že tedy programátoři by neměli být státními úředníky. Programátoři jsou lidé, kteří dělají kreativní činnost a neměli by padat pod zákon o státní službě. A určitě, pokud mají programátoři vytvářet komplikované softwary, tak se nevejdou do těch tabulek, které jsou navrženy.

Jakkoli souhlasím s poslední větou, na ten zbytek si dovolím zareagovat obrázkem. I takto může vypadat kus státní správy:

Zdroj: Wired

Pokud to vypadá jako banda programátorů, je tím, že to je banda programátorů a – nezapomeňme – zároveň úředníků. Na fotce je kancelář britského Government Digital Service (GDS). GDS je na zelené louce postavený interní tým IT expertů, webdesignerů, developerů, programátorů a UX designérů. Tahle parta za poslední 3 roky překlopila velkou část britského vládního IT z drahého neefektivního modelu závislého na systémových integrátorech – který se prodražoval Britům stejně jako se prodražuje českému státu – do moderního modelu agilního vývoje postaveného na potřebách uživatelů, ať už jsou to občané nebo úředníci. Výsledkem je mimo jiné gov.uk a kopa velmi slušných online služeb.

Neukazuji to proto, že bychom měli to samé začít dělat zítra v Praze, nebo protože si myslím, že si má každý stát postavit vlastní IT systémy od píky. Uvádím to jako příklad toho, že státní správa může být skvělá, že může – a má-li být efektivní, musí – zvládat i složité, specializované a tvůrčí věci. Britský Government Digital Service se sice přímo dotýká tématu zmíněného autorem citací, ale je to jen jeden z příkladů, kdy se státní správě povedlo vyvinout služby a řešení, které mohou hravě konkurovat produktům soukromého sektoru, protože (přestože?) často řeší situace mnohem složitější, než soukromý sektor.

Ano, na spoustu věcí je rozumné najmout externího dodavatele, ale spousta věcí, které jsou v samém základu státní služby – tvorba veřených politik, řízení složitých projektů, komunikace s veřejností – je ze své povahy vysoce sofistikovaná, tvůrčí a specializovaná a outsourcovat ji nejde.

Tvrzení, že tvůrčí a složité věci nejsou pro úředníky odhaluje hluboké nepochopení toho, k čemu státní správa je.