Po příbězích známých pod hesly Knetig a Nagyová dnes přinesl iDnes další připomínku toho, že jakýkoli zákon o úřednícich nebo státní službě musí krom postavení úředníků ošetřit i kabinety a ministerské poradce:
Vrchní ředitel kanceláře ministra Zbyněk Šolc na pokyn šéfa úřadu Zdeňka Žáka novinářům rozeslal prohlášení, ve kterém pět ministrů kandidujících za SPOZ propaguje svou stranu. Tento postup kritizoval i premiér Jiří Rusnok.
Ministři Žák, František Lukl (místní rozvoj), Martin Pecina (vnitro), Miroslav Toman (zemědělství) a František Koníček (práce a sociální věci) si v e-mailu stěžují, že média nevěnují SPOZ dostatečnou pozornost.
„Vyslovujeme hluboké pobouření nad mírou manipulace voličů před předčasnými volbami. Ještě nikdy nebyly tak manipulativním způsobem zneužívány volební průzkumy (volební potenciál). Všechny relevantní průzkumy říkají, že Zemanovci se do Sněmovny dostanou (SANEP, Median),“ píše se ve zprávě.
K tomu pár stručných poznámek.
S ohledem na zmíněné průšvihy se nelze divit návrhům, aby ministři neměli vůbec žádnou možnost zaměstnávat politické poradce – tak se vyjádřila například Karolína Peake ve svých komentářích k poslednímu vládnímu návrhu zákona o úřednícich, s odůvodněním, že stát nemá platit stranickou činnost.
Takové omezení by bylo kontraproduktivní – jednak by se snadno obcházelo, hlavně ale je třeba si uvědomit, že ministr je politická funkce a státní aparát ministrům nabídnout zázemí, které jim umožní tuto roku efektivně vykonávat. Jinak řečeno: ministr, který jako politik řídí velkou (nepolitickou) organizaci, se neobejde bez někoho, kdo má více času a kapacity než on zhodnotit návrhy a práci úřadu z politického pohledu a ministrovi v tom ohledu poradit a sledovat jeho politické priority.
Modelů, jak to zajistit, je víc:
- od francouzského modelu chef de cabinet, kde ministra podporuje polický tým,
- přes stávající britský model (nepolitický kabinet – s nepolitickým speechwriterem, tiskovým mluvčím atd. – doplněný jedním nebo dvěma poradci, které jmenuje ministr),
- popř. cokoli mezi.
Více k tomu ve dvou (zde již dříve zmiňovaných) studiích, které vznikly v posledním roce v Británii v kontextu debaty o vztahu mezi politiky a úředníky. Obě studie se ale ohlíží po několika státech a ministerskými kabinety se zabývají důkladně.
Problém poradců českých ministrů není v tom, že poradci jsou politický nominovaní. Problém je v tom, že neexistuje jasný soubor pravidel, která by nám řekla, zda a proč není v pořádku to, co dělá současný šéf kabinetu ministra dopravy.
Příprava zákona o úřednících měla tuto problematiku zcela zcela jistě zahrnout a předestřít varianty a minimální standardy, ktere má výsledná úprava splnit. V ideálním světě by se autoři zákona ptali i politiků, poradců a úředníků, včetně těch bývalých, jakou úpravy by v ramci těchto kritérií preferují – jde přece o jejich práci. Současný návrh i starý zákon z roku 2002 tuto oblast ale téměř úplně ignorují. Pokud schválíme návrh, který tuto mezeru nezaplní, klíčové problémy vtzahy mezi politiky a státní správy zůstanou nedořešené.
Sám bych se přimlouval za méně politickou variantu s možností zaměstnat několik málo poradců za jasných podmínek a s patřičnou transparentností (současní poradci pracují často za nejasných podmínek, což nejspíš nepřišpívá ke kvalitě rad, které politici dostávají). Důvodů vidím několik:
- Výše uvedené: důvěru k ministerským postům a jejich držitelům by posílilo, kdyby dostali profesionální podporu kariérních úředníků. Mohlo by to zefektivnit jejich spolupráci se zbytkem ministerstva.
- Není důvod, aby i diary manager ministra byl politicky nominován – naopak by bylo dobré, aby si státní správa v průběhu času vybudovala kádr profesionálů, kteří umí dobře vést ministrovi kancelář, od vztahu s tiskem před kontakty se zbytkem ministerstva.
- Pokud by se předchozí bod podařil, přispělo by to i k důvěře politiků v možnost dobrého nastavení vztahu mezi politiky a státní správou.
Sám ale práci ministerských kabinetů znám jen velmi zdálky a nevím, jak to vidí sami „klienti“ (ministři) a zbytek státní správy, které můžou nefunkční kabinety komplikovat život stejně jako nefunkční kabinety. Nejde o to vymyslet od stolu ideální model, ale dospět k takovému stavu, kde jsou splněny základní standardy integrity státní správy a ministři v jejich rámci mají přístup k politické podpoře, kterou potřebují.
Pro skeptiky: vytvořit pravidla, které odliší „politickou podporu ministra“ (rozuměj v rámci jeho práce ministra, šéfa daného resortu) od toho, co udělal šéf kanceláře současného ministra dopravy, lze. Šedé zóny jsou a budou, ale nejsou všudypřítomné.
P.S. pro zvědavé: Adam Smith byl poradce britského ministra kultury Jeremy Hunta, který přivedl sebe a svého šéfa do potíží, když se ukázalo že v době zvažování důležité akvizice mediálního magnáta Ruperta Murdocha vedl živé kontakty s Murdochovym šéflobbistou. Pojí je tedy průšvih – v českém případě ale o poznání vážnější.