Jak o státní správě přemýšlet světově

Je to ironie. Předminulý týden se čeští politici rozhodli pohřbít jakoukoli šanci, že by se české státní správě dostalo koherentního řízení, neřku-li rozumné míry nezávislosti na politicích. Od té doby v tichosti pracují na detailech. Ten stejný týden vyšel v týdeníku The Economist úvodník a rozsáhlý článek  o tom, jak a proč se státní správy ve světě mění – zatímco v české debatě se stále omílala stará klišé a debatovalo o zákonu, který v mnohém jako by c&k Rakousku z oka vypadl.

Články doporučuji. Popisují některé nedávné inovace a reformy ve světě, mimo jiné změny centrálních úřadů na Novém Zélandu, posilování kapacity k řízení velkých projektů v Británii, aj. Tyto příklady dobře ukazují, že kvalitní státní správy ve světě se snaží reagovat (často pomalu a špatně, ale přece jen) na své dlouhodobé slabiny i na nové požadavky kladené technologickými a populačními změnami. To je ta část reality, která se v české debatě o státní správě zatím neobjevila.

Týdeník také v úvodníku ukazuje, že celkový trend je směrem od tradičních kariérních systémů. To neznamená, že kariérní prvky bychom v české státní správě neměli mít, ale  přinejmenším nás to varuje, že v zájmu depolitizace vytváříme systém, který jiné země opouštějí – minimálně v tom smyslu, že kariérní systém již málokde znamená především automatickou progresi a ochranu proti vstupu zvenčí, jak je zaváděl návrh služebního zákona (to se mohlo změnit, současný stav je bohužel nejasný).

A konečně The Economist upozorňuje na důležitý aspekt jakékoli snahy o reformu státní správy, vuči kterému zatím čeští politici úspěšně strkají hlavu do písku: platy.

Alespoň k jedné ze zemí zmiňovaných v článcích The Economist doplním pár odkazů – k Novému Zélandu.

Zde je video panelové diskuse s Iainem Renniem, ředitelem novozélandské státní služby, kde vysvětluje, proč a jak novozélandská reforma státní správy probíhá a jaké jsou s tím zatím zkušenosti:


(Shrnutí na stránce pod videem)

Přidávám odkaz na blog mé kolegyně, ve kterém novozélandskou zkušenost zasazuje do britského kontextu.

V Británii si ze sebe s kolegy často utahujeme, jak jsme nadšení ze skvělé státní správy této malé země na opa konci světa, i když vůbec netušíme, jak dobře nebo špatně lze cokoli z jejich dobrých nápadů aplikovat v Británii. Ale pro Česko by Nový Zéland mohl být opravdu užitečnou inspirací: pokud v dohledné době dojde k novelizaci nebo opravdu důkladného znovupromýšlení služebního zákona, zúčastění by si měli dojednat exkurzi na novozélanskou State Services Commission, protože z jejich modelu řízení státní služby se opravdu je co učit.

Jedním z důvodů, proč se Novozélanďanům daří státní službu relativně úspěšně kormidlovat, je i ochota politiků podílet se na civilizované, realistické a informované debatě. Jako příklad odkazuji na projev jedné opoziční političky. Ta sice v mnohém kritizuje stávající stav novozélandské státní služby, ale zároveň předestírá realistické reformy a ukazuje na základní principy, kterých by bylo dobré se držet. Pár pasáží relevantních pro českou debatu:

The most essential of all principles underpinning the public service must be neutrality and freedom from corruption and patronage. Transparency International’s Corruption Perceptions Index came out in December last year ranking New Zealand first equal with Denmark. This is almost solely a judgement on the integrity of our public service. New Zealand always fares well in this assessment and it is something of which we should be proud. More recently however, links have been drawn between the integrity of our public service and our international competitiveness. Phil O’Reilly, Chief Executive of Business New Zealand recently said in the wake of the TI assessment, that “New Zealand’s high trust public sector is its greatest competitive advantage”. Who would have thought that the fabled bloated bureaucracy could have done that for New Zealand’s economic prospects and not just its reputation?

Of course it is a source of competitive advantage – second only to the rule of law in my view as the first requirement for business success. I don’t need to labour that point.

The best bulwark against patronage and corruption is keeping appointments at all levels away from Ministers. An independent system which protects and guides a career public service through appointments processes should do this. This has however been accused of leading to timeservers and bureaucrats being the inevitable and unworthy recipients of high public office. Setting aside the unpleasant rhetoric around this, there is nothing to say that positions cannot be contestable. A matrix of a supported career path combined with contestable application processes should be able to deliver the best of all worlds – the harnessing of experience and expertise, plus the injection of new energy and fresh perspectives from applicants outside the public service.

A na závěr pro odlehčení a pro útěchu, že na tom ještě nejsme tak zle – jedna „inovace“, kterou The Economist ve společnosti novozélandských, singapurských a britských nápadů nezmínil:

 The vast quadrangle at the centre of a sprawling complex of ministerial offices in Delhi has become a rubbish dump for broken furniture, discarded water coolers, broken air conditioners, abandoned telephones and large bags of discarded paper. (…)

On orders from the new prime minister, bureaucrats are busy clearing rooms, corridors and staircases of the rubbish accumulated by previous administrations over the past 67 years, especially useless paper files and broken furniture. (…)

Delhi’s bureaucrats had become too lazy even to clear the dust-laden files submerging them in a sea of decaying paper. After Modi ordered a cleanup, the home ministry discovered 150,000 unwanted files in its cupboards. One was from 1948, the year after Indian independence, and related to Lord Louis Mountbatten, the last Viceroy of British India. The document records the sanction of „Rs 64,000“ as travel allowance to Mountbatten for his final return to Britain. The file went straight to the National Archives.

… píše Guardian o opravdu pořádném úklidu v indické státní správě (viz též text na Bloombergu).

P.S.: Texty The Economist jsou dobrou ochutnávkou knihy The Fourth Revolution, o které jsem tady už psal – a lze se domnívat, že autoři článků jsou právě autoři knihy. Od doby, kdy jsem poprvé knížku zmiňoval, jsem narazil na výborný text kanadského akademika a politika Michaela Ignatieffa v New York Review of Books, který je recenzí několika knih, mimo jiné i The Fourth Revolution; tu zasazuje do širšího kontextu liberálního vládnutí a jeho alternativ a podrobuje důkladné kritice:

It is not at all apparent that “governance innovation,” a bauble Micklethwait and Wooldridge chase across three continents, watching innovators at work making government more efficient in Chicago, Sacramento, Singapore, and Stockholm, will do the trick. The problem of the liberal state is not that it lacks modern management technique, good software, or different schemes to improve the “interface” between the bureaucrats and the public. By focusing on government innovation, Micklethwait and Wooldridge assume that the problem is improving the efficiency of government. But what is required is both more radical and more traditional: a return to constitutional democracy itself, to courts and regulatory bodies that are freed from the power of money and the influence of the powerful; to legislatures that cease to be circuses and return to holding the executive branch to public account while cooperating on measures for which there is a broad consensus; to elected chief executives who understand that they are not entertainers but leaders.

The Economist editors want to put the liberal state on a starvation diet. Theirs is a diagnosis that identifies symptoms, but if applied as policy medicine might just kill the patient. The problem needs to be understood differently. The modern state may be too large in some areas, like the US military, because legacy commitments have not been examined in the light of emerging strategic requirements; or because, in a few countries, still powerful public sector unions retain a hammerlock on human resource budgets; or in others because predatory elected elites are siphoning revenues into their own pockets. But in other liberal states, honest and well-administered governments are staggering along without the resources to provide citizens with valuable and needed services.

Zdroj obrázku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *